SLEPÁ MAPA

Autorka:A. Mornštajnová
Nakladatelství: Host
Rok vydání v ČR: 2013

Počet stran: 396

„…ale jinak tam žijí lidé úplně stejně jako jinde a ani jim se nevyhýbají rány, které tak rádi připisují osudu, i když za většinu špatného nemůže osud, nýbrž zlo v nás.“

Skoro to začíná vypadat, že jsem si snad pro letošní rok dala předsevzetí přečíst co nejvíce českých knih a vůbec si teď nemůžu vzpomenout, proč jsem se české tvorbě tak bránila. Ano četla jsem Hanu od stejné autorky, ale teprve knížku Slepá mapa vyhlašuji pro sebe jako nejlepší českou knížkou letošního roku. A trochu mě mrzí, že jsem se k ní dostala až teď, pět let po tom, co vyšla.

Kniha je rozdělena na dvě části a má dvacet čtyři kapitol. Setkáváme se v ní se třemi generacemi žen, jejich rodinami a příběhy prolínajícími se téměř celým 20. stoletím. 

Příběh je vyprávěn nejmladší z žen, Anežkou. Ta nás nejprve seznamuje s životním příběhem své babičky Anny, která odchází od rodiny a společně se svým budoucím manželem Antonínem se stěhuje do městečka v severočeském pohraničí. Na několik dalších let se tu usadí a přivedou na svět tři děti, nejstarší z nich je i vypravěččina matka Alžběta. Té je v knize věnován snad největší prostor a velmi detailně je vykreslena její povaha. Od malička myslí nejvíc sama na sebe, je tvrdohlavá, jde si za svým bez špetky empatie a navíc nemá žádný smysl pro humor. I ona se nakonec, dokonce dvakrát, vdá a přivede na svět právě Anežku. Ta je ze všech tří žen nejpesimističtější a celý příběh svým životem uzavírá.

Přestože je celá kniha vyprávěna z pohledu žen, mužské postavy v ní rozhodně nechybí. Anna, Alžběta i Anežka ve svém životě měly několik mužů, každá z nich nakonec i svého životního partnera.

Na to, kolik je v knize postav, jejichž osudy se různě prolínají, je kniha velmi čtivá, autorka používá velmi bohatý jazyk, i když samotný styl je jasný a srozumitelný. V podstatě jsem měla pocit, jakoby mi příběh místo čtení spíše kdosi vyprávěl. Někomu se kniha zpočátku může zdát až příliš jednoduchá, já myslím, že je to schválně právě proto, aby se s příběhem jedné rodiny mohl každý z nás alespoň občas a částečně ztotožnit.

Moc oceňuji, že každá ze tří hlavních hrdinek má jak své kladné, tak záporné vlastnosti a je pro mě tedy daleko jednodušší si jejich život představit. Na závěr citát z knihy, který pronáší Anežka a se kterým se plně ztotožňuji a do svého deníku jsem si už dávno napsala v podstatě totéž 😊

„I když jsem si to nijak nezasloužila, osud mi daroval hodně dobrého. Za všechno zlé, co mě potkalo, si můžu sama.“

HODNOCENÍ: 90 %