MANŽELKA MEZI NÁMI

Originální název: The Wife Between Us (2017)

Autorky: G. Hendricks, 

                 S. Pekkanen

Překlad: Kristýna Kučerová

Nakladatelství: Motto

Rok vydání v ČR: 2018 

Počet stran: 368

Na knihu Manželka mezi námi jsem se dlouho těšila, a proto když vyšla, ani chvíli jsem neváhala a musela si ji pořídit. Kniha je označena zlatou pečetí TOP a je tak řazena ke světovým bestsellerům. Jedna se o psychologický thriller, jehož autorkami jsou Greer Hendricks a Sara Pekkanen a v některých místech je znát, že příběh píší právě dvě osoby.

Příběhem čtenáře provází Vanessa, bývala manželka úspěšného muže Richarda. Bývaly doby, kdy Vanessa měla vše, o čem si jen běžný smrtelník může nechat zdát – pohádkový život v luxusu po boku milujícího manžela, který by pro ni udělal cokoliv. Jenže jak už to tak bývá, není všechno zlato, co se třpytí…

Přijde den, kdy je všemu konec. Její místo nahradí nová žena, mladší verze jí samotné v době, kdy si Richarda brala. Vanessa je tak nucena odstěhovat se z domu, kde prožila kus života i od muže, kterého miluje. Vrací se ke své tetě, kde spřádá plány, jak zařídit, aby se Richard neoženil. Kombinací prášků na nervy a lahví vína se z ní pomalu stává někdo jiný, než kým bývala a postavit se znovu na vlastní nohy je možná těžší zkouška než získat svého manžela nazpět.

Na začátek musím říct, že ačkoliv knihy tohoto žánru ráda vyhledávám, protože se do nich snadno začtu a udržují mě v napětí až do konce, tady to bylo jiné. Téměř do poloviny knihy jsem měla problém se začíst. Pletly mě kapitoly, kdo zrovna vypravuje, nechápala jsem, o co jde a těžko jsem se s dějem srovnávala. Hlavní hrdinka mi zpočátku příliš sympatická nebyla. Postupným čtením jsem ji začínala litovat, ale nikdy ne natolik, aby si získala mou větší oblibu. Ačkoliv jsem byla v napětí, co se stane, tak to bylo pouze proto, že jsem očekávala nějaký větší zvrat, který se ale nakonec nekonal. Menší rozuzlení, se kterým autorky vyrukovaly, se koná až v závěrečném prologu, ale že by se jednalo o šokující závěr, bohužel říct nemohu.

Pro tentokrát vybočuji ze středního proudu nespočtu kladných recenzí a za sebe musím konstatovat, že tohle manželské drama mě neohromilo a na knihu Poslední paní Parrishová, ke které bývá často přirovnáno, prostě nemá.

ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

Originální název: Happily Ever After (2017)

Autorka: Kelly Oram

Překlad: Zuzana Ĺalíková

Nakladatelství: Baronet

Rok vydání v ČR: 2018 

Počet stran: 376

Vzhledem k tomu, že první díl knižní série Cinder a Ella (recenze zde), se mi velmi líbil, nemohla jsem si nechat ujít ani díl druhý. Jak už jsem zmiňovala v závěru první recenze, Příběh rozhodně druhý díl nepotřeboval, a tak jsem měla od jeho pokračování lehce pesimistické očekávání. A potvrdila se? Na to se teď pojďme podívat.

Styl psaní autorky je totožný jako v prvním díle, opět se kapitoly střídají z úhlu pohledu Briana i Elly. Oba hrdinové barvitě líčí své emoce i myšlenky, což by nám čtenářům mělo ulehčit lépe se do postav vžít. I když si asi těžko z nás umí někdo představit žít ve světě slávy…

Stejně tak těžké představit si to, je i Ellin problém. Z obyčejné holky, která přišla o mámu při autonehodě a sama si z ní odnesla spoustu jizev na těle i na duši, se stává bulvárem sledovaná známá osobnost. Novináři na ni čekají i tam, kde by to nečekala a dělají ji ze života peklo. Najednou její handicap vidí celý svět a musí se s tímto nátlakem poprat po svém. A nemůže tomu být jinak, aby nebyl Brian pro Ellu obrovskou oporou.

Zatímco Briana jsem si v prvním díle oblíbila, ve druhém byl tak dokonalý, že jsem mu to nevěřila a horko těžko bych si tak bezchybného člověka dokázala představit v reálu.

Ella je zase natolik naivní, že jsem si kolikrát říkala, že její chování není zrovna přiměřené jejím věku. Lze tomu přičítat Ellino nízké sebevědomí, ale na mě už to bylo v některých chvílích přehnané a docela mě už otravovaly její neustálé výmluvy na postižení a jizvy.

Přeslazená atmosféra je více patrná než v předchozím díle, což čtenářky červené knihovny nadchne, na můj vkus už to bylo přehnané. Nespočet líbacích scén už mě i trochu otravoval a říkala jsem si, proboha ať už se tam něco děje!!! … Nedělo… a já bohužel musím uznat, že mé předsudky se u této knihy naplnily a druhý díl mě nezasáhl ani z poloviny tak, jako díl předchozí a vůbec bych o nic nepřišla, pokud by ho autorka nevydala. Kladně hodnotím autorčin záměr nějakým způsobem poukázat na to, že opravdová krása by neměla být posuzována jen prostřednictvím fyzického vzhledu, ale především podle toho, co člověk nosí uvnitř.  

Jako oddechové čtení mohu doporučit, rozhodně bych ale knihu nepotřebovala číst opakovaně.

BAREVNÝ ZÁVOJ

Originální název: The Painted Veil

Autor: William Somerset Maugham
Překlad: Pavel Pokorný
Nakladatelství: PROSTOR – edice Pozdní sběr
Rok vydání: 1925, v ČR znovu 2017
Počet stran: 304

„Jejich vlastní osobní záležitosti jsou přece úplně malicherné proti vší té hrůze ze smrti, která se nad nimi vznáší, i proti té úctě ke kráse, kterou dnes na okamžik spatřila.“

Znova se při výběru knihy ozvalo mé malicherné já a vybírala jsem podle obalu. Na svou obhajobu ale tentokrát musím přiznat, že jsem četla i jinou autorovu knihu, Poslední půlšilink, a moc mě zaujal jeho styl psaní, takže jsem šla téměř na jistotu.

Barevný závoj je podle mě klasický realistický román s originálním příběhem. Přestože sám autor uvádí jako svou volnou inspiraci Dantovu Božskou komedii, úryvek se objevuje hned v předmluvě.

Na 304 stranách se před námi odehrává příběh pětadvacetileté naivní dívky z anglické „lepší“ společnosti a poněkud nesmělého a uzavřeného lékaře – bakteriologa. Kitty žije pod vlivem své ctižádostivé matky a odmítá potencionální nápadníky, ovšem jen do chvíle, než se má vdát její o sedm let mladší sestra. Začne panikařit a z naprosto zištných důvodů nakonec svolí ke sňatku s Walterem a odjíždí s ním za jeho prací do Honkongu. Svého manžela považuje za nudného a možná i z tohoto důvodu ho velmi brzy začne podvádět se ženatým mužem. Walter ale není ani zdaleka tak hloupý, za jakého jej Kitty považuje a její milostný románek odhalí. Milenec se samozřejmě rozvést nechce a Kitty je donucena odejít do jisté čínské provincie, kde zuří epidemie cholery. Walter později přiznává, že si přál její smrt a doufal, že se i ona cholerou nakazí. Kitty si v odlišném prostředí, tváří tvář strachu ze smrti, pomalu začíná uvědomovat své předchozí chování, snaží se být užitečná a zapojí se do práce v klášteře a snad i „touží“ po sblížení s manželem. Walter měl nejspíš v úmyslu tuto cestu pojmout jako poslední, nemohl ale tušit, že pro Kitty bude vlastně novým začátkem…

Zatímco v první polovině knihy se více seznamujeme s Kitty, kterou autor vylíčil téměř jako nesnesitelnou povrchní kozu, ve druhé části už se více dozvídáme i o introvertním a rezervovaném Walterovi. Na první pohled je jasné, že jde o střet dvou naprosto odlišných jedinců, kteří se nejprve musí naučit spolu žit a fungovat. 

Pokud očekáváte happyend, pusťte si stejnojmenný film z roku 2006, v hlavní roli s Naomi Watts a Edwardem Nortonem. Pokud chcete krutou realitu zasazenou do exotického a ne úplně přívětivého prostředí, přečtěte si knihu! 

Obě dosud přečtené knihy Williama Maughama mě velmi zaujaly, dá se říci přímo okouzlily. O to víc je pro mne záhadou, že jsem se o tomto spisovateli dozvěděla úplnou náhodou až teď v dospělosti, přestože jsem studovala literaturu.

POHŘBENÝ ŽIVOT

Originální název: The Life We Bury (2014)

Autorka: Allen Eskens

Překlad: Kateřina Tomcová

Nakladatelství: XYZ

Rok vydání v ČR: 2017

Počet stran: 320

„Někdy i obyčejný školní úkol může změnit váš život“

Když jsem si poprvé přečetla název knihy Pohřbený život a její zařazení do žánru detektivek a thrillerů, čekala jsem od ní klasický detektivní příběh s nějakým tím násilím a trochou krve. O to víc mě kniha překvapila svým silným příběhem a možná bych ji zařadila spíše do kategorie románů.

Děj se odehrává na podzim v Minnesotě a v prostředí Severní Ameriky. Hlavním hrdinou je Joe Talbert, jehož život není zrovna jednoduchý.  Matka je alkoholička, která je samý průšvih, otec je neznámý, a tak je životním údělem Joea hlavně starost o mladšího bratra Jeremyho s autismem. Aby měl Joe lepší život a vlídnější budoucnost, snaží se zuby nehty udržet na univerzitě. A proto když dostane zadání ročníkové práce z literatury, rozhodne se udělat vše pro co nejlepší výsledek.

Úkolem Joeovy ročníkové práce je napsat životopis neznámého člověka. Joe tak navštěvuje Domov s pečovatelskou službou, kde doufá, že by mohl potkat nějakého válečného veterána, a něco si vyslechnout o jeho životě. Namísto toho mu personál domluví schůzku s Carlem, odsouzeným vrahem, jenž se v roce 1980 dostal do vězení za znásilnění a vraždu čtrnáctileté dívky. Carl si odseděl třicet let, poté onemocněl a nyní v pečovatelském domě čeká na smrt.

Rozhovor s Carlem není zrovna to, co si Joe představoval jako téma své seminární práce, ale i přesto je na  Carlově kauze něco, co Joea nenechá chladným. Postupně se tak seznamuje s Carlovým životním příběhem a začíná o jeho vině silně pochybovat a po hlavě se vrhá do Carlova očištění. Carlův čas se však krátí a čtenář si začíná uvědomovat fakt, že se stařík možná pravdy nikdy nedočká a zemře jako vrah a násilník. Zároveň zde ale hraje možnost fakt, že Carl Invarson se jen pokouší klamně si před smrtí vykoupit svobodu. A možná, že je všechno úplně jinak....

Na to, že se jedná o autorovu prvotinu, smekám klobouk nad jejím zpracováním. Hlavní hrdina mi byl hned od začátku sympatický. Námět je neokoukaný a napětí se pozvolna stupňuje. Jako zbytečné mi přišlo rozvíjet milostný příběh hlavní postavy, ten bych klidně vynechala. Místo pomalejšího rozjezdu bych přidala pár stránek na závěr, který by tak mohl být méně předvídatelný a také bych více rozvedla motiv vraha. Každopádně tuto detektivku mohu doporučit.