HOUBAŘKA

Autorka: Viktorie Hanišová

Nakladatelství: Host
Rok vydání v ČR: 2018
Počet stran: 312

„Člověk je jako houba – to, co je vidět na povrchu, je jen malá část.“

Moc často české knihy nečtu a současné autory už vůbec ne, u této knihy mě ale upoutala nejen neobvykle zpracovaná obálka, ale i samotný námět.

Sára, od malička rodinou oslovována Sisi, je pětadvacetiletá žena žijící sama v polorozpadlé chalupě kdesi na Šumavě. Pobírá částečný invalidní důchod a jejím jediným příjmem je sběr hub a jejich následný prodej do restaurace Muchomůrka. Během své každodenní pouti lesem Sára postupně vzpomíná na dětství se dvěma staršími bratry. Na matku, která byla původně krásná a přísná žena, po zranění nohy pak už jen tlustá a zapšklá. A především pak odhaluje dávno zasunuté vzpomínky na otce a jejich společné letní výpravy do lesa za sběrem hub. Čtenář tak nějak od samotného začátku tuší, že vztahy v rodině jsou napjaté a že se tam zřejmě odehrálo něco, o čem se na veřejnosti nemluví…

Příběh je členěn do 51 kapitol, většina z nich na mě působí syrově až depresivně. Hned ta první totiž popisuje smrt Sářiny matky a naznačuje jejich nelehký celoživotní vzájemný vztah. Otec je mrtvý už nějakou dobu, bratři se k ní chovají odtažitě. Jediný, trochu příjemnější kontakt Sára naváže s podivínským synem sousedky z vesnice, Vojtou. Se všemi ostatními lidmi se baví, protože musí a nijak dál jejich společnost nevyhledává.

Kniha, včetně obálky se mi zdála hodně pesimistická, nebýt popisů šumavské přírody a hub konkrétně, byla bych po celou dobu čtení a dlouho potom v hluboké depresi. V knížce se snad neobjeví jediný „normální člověk“, většina z postav je mi nesympatická. Obdivuju ale Sářinu vnitřní sílu a samostatnost a především odvahu v dnešní době žít jako novodobý poustevník. Navíc se pořád ještě nemůžu rozhodnout, jestli v závěru nacházím alespoň náznak naděje.