Autor: Miloš Urban
Nakladatelství: Argo
Rok vydání v ČR: 2005
Počet stran: 393
Román Miloše Urbana je nebezpečným pátráním po tajemství
univerzální věty. Existuje vůbec? Nebo je to chiméra? A proč někdo neváhá
prolít krev, jen aby zůstala utajena? Martin Urmann je zaměstnancem reklamky,
kterému docházejí nápady, a tak mu hrozí propuštění. Dostane však ještě jednu
šanci, úkol, do něhož se nikomu jinému nechce a nikdo nevěří v jeho
splnitelnost. Martin Urmann musí vymyslet slogan, který by platil pro všechny
lidi a všechny situace a mohl by prodat jakékoli zboží. Ve svém zoufalství se
hrdina chytne toho, co mu jako první přijde do cesty. Je to dívka, jež čte v
metru knihu o světcích, hvězdách a kostelech. Odpověď je možná právě v této
knize a inkoustem může být krev.
„Na počátku byla náhoda. Chvíli jsem si to myslel. Dnes už si nejsem tak jist.“
Se
spisovatelem Milošem Urbanem jsem se poprvé setkala už kdysi dávno na gymnáziu
na doporučení profesora češtiny. Velmi záhy jsem doslova zhltla všechno, co
napsal a natolik mě okouzlil, že jsem si jeho dílo vybrala i jako téma
bakalářské práce. Už dávno jsem z „posedlosti Urbanem“ vystřízlivěla, jeho
knížky mám ale doma všechny a k některým se ještě občas vracím. První a
nejoblíbenější pro mě stále zůstává právě Santiniho jazyk.
Martin
Urmann je zaměstnancem pražské reklamní agentury Stellar Brusque, my se s ním
setkáváme v okamžiku, kdy mu jeho šéf Kňour dá velmi zajímavý pracovní úkol – najít
univerzální větu, která dokáže prodat naprosto cokoliv. Ač se mu to nejprve zdá
jako nesmysl, o opaku ho přesvědčí návštěva Svatovítské katedrály, přesněji řečeno hrob Jana Nepomuckého. Objevuje
se tu Urbanovo známé prostředí, gotická katedrála, hned vzápětí se ale děj
stěhuje spíše na venkov, do prostředí staveb Jana Blažeje Santiniho. Po jeho
stopách se Urmann vydává nejprve do knihovny pražského Klementina, kde narazí
na zvláštní knížku s reprodukcí kamenné sochy Jana Nepomuckého na obalu i na
její majitelku. Pokusí se knihu vzít, ovšem v tom okamžiku se poprvé dostává do
přímého střetu s Viktorií. Ta jej totiž bodne pletací jehlicí do zápěstí a tím rozehraje další pátrání nejen po Santinim a
tajemné knize, ale i po ní samotné. Průvodcem se Urmannovi stává historik Roman
Rops, starý známý z Urbanovy předchozí knihy Stínu katedrály. Společně
navštěvují Santiniho stavby a hledají jeho tajné vzkazy – ty mají dát dohromady
onu univerzální větu. Po všech stavbách Urmanna pronásleduje jeho šéf Kňour se
spolupracovnicí Terezou. V okolí každé Santiniho stavby dojde ke zvláštní
vraždě, a obětí je následně odstraněn jazyk.
Zhruba od poloviny knihy už ale tušíme, kdo nejspíš vrahem bude. K závěrečnému odhalení dojde v kapli na Zelené hoře a není
úplně překvapením.
Kniha
končí závěrečným prologem. Ten má formu kapitol věnovaných každému z hlavních
hrdinů.
Pokud
se rozhodnete knihu brát spíš jako oslavu díla barokního architekta Jana
Blažeje Santiniho a jako vstup k jeho stavbám budete spokojeni. Pokud si
ale vyberete vidět v ní raději thriller, možná budete lehce zklamáni.
Vražd je v knize několik, jsou poměrně morbidní, jejich vysvětlení je ale
podle mě nedostatečné a ani po tolika letech od prvního čtení se s tímto
závěrem nemůžu smířit.
Kromě Santiniho a jeho staveb se mi líbilo i
použití motivu dvojčat, sám autor má totiž dvojče Martina. Co žádné u knih
Miloše Urbana rozhodně nelze upřít je skvělá grafická úprava, kterou mívá na
svědomí Pavel Rút.
Ke
knize mám jakýsi citový vztah, už to ale dávno není bezmezný obdiv
k autorovi. Naopak při každém dalším čtení v ní nacházím víc a víc
nejasností a některé motivy násilí jsou podle mě naprosto zbytečné.
Podle
knihy byl natočen i stejnojmenný film Jiřího Stracha, musím ale říct, že mi
příběh docela zkazil a ani jsem se nevydržela dívat až do konce. Takže kniha
ano, autor má svůj jazykový styl a přes všechny nejasnosti se čte příběh moc
dobře a Santini za to vážně stojí, ale film za mě teda nee…
HODNOCENÍ: 70 %
Žádné komentáře:
Okomentovat