NÁMI TO KONČÍ

Originální název: It Ends With Us (2016)

Autorka: Coleen Hoover

Překlad: Jana Jašová

Nakladatelství: Ikar

Rok vydání: 2018

Počet stran: 360

„Už nemusíš dál plavat, Lily. Už jsme u břehu.“

Občas právě ten, kdo nás nejvíc miluje, dovede nejvíc ublížit.
Lily to neměla v životě vždycky jednoduché. Ušla ale dlouhou cestu a teď žije v Bostonu a rozjíždí vlastní business. K tomu se ještě seznámila s dokonalým a neskutečně přitažlivým neurochirurgem Rylem. Vypadá to, že jí všechno vychází na jedničku. Ryle je do Lily blázen, pronásledují ho ale traumata z minulosti, kvůli kterým se jejich vztah komplikuje. Když se navíc do Lilyina života vrátí její láska z dětství Atlas, všechno, co si tak důkladně budovala, se začíná rozpadat…

„Moje máma to zažila.

Já to zažila.

A ať se propadnu, jestli dopustím, aby to zažila i moje dcera.

Políbila jsem ji na čelo a vyslovila slib: „Tady to končí.

U mě a u tebe. Námi to končí.“

Už jen jméno autorky Colleen Hoover je zárukou toho, že kniha nemůže být propadák. A recenze napovídají, že je na trhu velmi úspěšná. Dlouho jsem odolávala přečíst si knihu ve slovenštině, která vyšla mnohem dříve, ale nakonec se čekání na českou verzi vyplatilo. U spousty čtenářů kniha zabodovala a dokonce ji oceňují statusem „nejlepší kniha“. Jak ji hodnotím já, se dozvíte, pokud dočtete až nakonec recenze J

Hlavní postavou je dívka Lilly, která měla složité dětství. Vyrostla v domácnosti, kde otec fyzicky týral její matku a Lilly si z toho odnesla spoustu zlých vzpomínek. Nikdy nedokázala pochopit, proč matka neustále ve vztahu setrvává. Časem rodné město Maine opustila a nyní žije v Bostonu – „ve městě, kde je všechno lepší“. Jak již anotace napovídá, na střeše domu v Bostonu potkává ambiciózního neurochirurga Rylea, muže, jemuž je skoro 30 let, ale po rodině nijak netouží. Na prvním místě je pro něj kariéra a s ženami udržuje vtahy pouze na jednu noc. To ale Lillin styl,  a proto po odhalení několika vzájemných „nahých pravd“ se na delší dobu rozloučí. Souhrou náhod na sebe ale opět narazí tehdy, když Lilly rozjíždí vlastní podnikání, čímž si plní svůj sen a zdá se, že už by její život nemohl být lepší. To by ale život nesměl přinášet různé strasti…

Námi to končí je vyprávěna pouze pohledu Lilly. Vyprávění je doplněno pouze o retrospektivní deníkové záznamy, kterými si Lilly připomíná minulost, kdy žila ještě s rodiči  a do života ji vstoupil mladík Atlas.

Již od začátku knihy je čtenáři servírována hlavní myšlenka, ale způsobem, kterého si nevšimnete. Ale jak čtete déle, vše se postupně nabaluje a dostanete dokonalý scénář, který stejně jako hrdinka nečekáte a díky tomu je Vám umožněno, abyste s ní procházeli stejnou cestu a vše prožívali společně. Záměrně nezacházím do detailů, protože u této knihy bych jen nerada spoilerovala. Chtěla bych tak dát všem možnost vžít se do knihy stejným způsobem jako se to podařilo mně.

I když se zrovna nepovažuji za emocionálně chladného člověka, nebyl to pro mne až tak srdcervoucí příběh, který by mi vyloudil slzy v očích a který by se zařadil mezi mé top knihy, jako to bylo v případě jiných čtenářů. Nicméně Lilly je velmi sympatickou postavou, se kterou jsem soucítila ve všech etapách jejího života. Byla zosobněním odvahy a cílevědomosti. Celý život si šla za svým snem a podařilo se jí ho dosáhnout. Co jsem však nejvíce ocenila bylo dodržené předsevzetí z minulosti, a i když to pro ni bylo velmi těžké, nešla proti svým zásadám a tím se pro mě stala hrdinkou. 

HODNOCENÍ: 85 %

SANTINIHO JAZYK

Autor: Miloš Urban

Nakladatelství: Argo

Rok vydání v ČR: 2005

Počet stran: 393

Román Miloše Urbana je nebezpečným pátráním po tajemství univerzální věty. Existuje vůbec? Nebo je to chiméra? A proč někdo neváhá prolít krev, jen aby zůstala utajena? Martin Urmann je zaměstnancem reklamky, kterému docházejí nápady, a tak mu hrozí propuštění. Dostane však ještě jednu šanci, úkol, do něhož se nikomu jinému nechce a nikdo nevěří v jeho splnitelnost. Martin Urmann musí vymyslet slogan, který by platil pro všechny lidi a všechny situace a mohl by prodat jakékoli zboží. Ve svém zoufalství se hrdina chytne toho, co mu jako první přijde do cesty. Je to dívka, jež čte v metru knihu o světcích, hvězdách a kostelech. Odpověď je možná právě v této knize a inkoustem může být krev.

„Na počátku byla náhoda. Chvíli jsem si to myslel. Dnes už si nejsem tak jist.“

Se spisovatelem Milošem Urbanem jsem se poprvé setkala už kdysi dávno na gymnáziu na doporučení profesora češtiny. Velmi záhy jsem doslova zhltla všechno, co napsal a natolik mě okouzlil, že jsem si jeho dílo vybrala i jako téma bakalářské práce. Už dávno jsem z „posedlosti Urbanem“ vystřízlivěla, jeho knížky mám ale doma všechny a k některým se ještě občas vracím. První a nejoblíbenější pro mě stále zůstává právě Santiniho jazyk.

Martin Urmann je zaměstnancem pražské reklamní agentury Stellar Brusque, my se s ním setkáváme v okamžiku, kdy mu jeho šéf Kňour dá velmi zajímavý pracovní úkol – najít univerzální větu, která dokáže prodat naprosto cokoliv. Ač se mu to nejprve zdá jako nesmysl, o opaku ho přesvědčí návštěva Svatovítské katedrály,  přesněji řečeno hrob Jana Nepomuckého. Objevuje se tu Urbanovo známé prostředí, gotická katedrála, hned vzápětí se ale děj stěhuje spíše na venkov, do prostředí staveb Jana Blažeje Santiniho. Po jeho stopách se Urmann vydává nejprve do knihovny pražského Klementina, kde narazí na zvláštní knížku s reprodukcí kamenné sochy Jana Nepomuckého na obalu i na její majitelku. Pokusí se knihu vzít, ovšem v tom okamžiku se poprvé dostává do přímého střetu s Viktorií. Ta jej totiž bodne pletací jehlicí do zápěstí a tím  rozehraje další pátrání nejen po Santinim a tajemné knize, ale i po ní samotné. Průvodcem se Urmannovi stává historik Roman Rops, starý známý z Urbanovy předchozí knihy Stínu katedrály. Společně navštěvují Santiniho stavby a hledají jeho tajné vzkazy – ty mají dát dohromady onu univerzální větu. Po všech stavbách Urmanna pronásleduje jeho šéf Kňour se spolupracovnicí Terezou. V okolí každé Santiniho stavby dojde ke zvláštní vraždě, a obětí je následně odstraněn  jazyk. Zhruba od poloviny knihy už ale tušíme, kdo nejspíš vrahem bude. K závěrečnému  odhalení dojde v kapli na Zelené hoře a není úplně překvapením.

Kniha končí závěrečným prologem. Ten má formu kapitol věnovaných každému z hlavních hrdinů.

Pokud se rozhodnete knihu brát spíš jako oslavu díla barokního architekta Jana Blažeje Santiniho a jako vstup k jeho stavbám budete spokojeni. Pokud si ale vyberete vidět v ní raději thriller, možná budete lehce zklamáni. Vražd je v knize několik, jsou poměrně morbidní, jejich vysvětlení je ale podle mě nedostatečné a ani po tolika letech od prvního čtení se s tímto závěrem nemůžu smířit.

Kromě Santiniho a jeho staveb se mi líbilo i použití motivu dvojčat, sám autor má totiž dvojče Martina. Co žádné u knih Miloše Urbana rozhodně nelze upřít je skvělá grafická úprava, kterou mívá na svědomí Pavel Rút.

Ke knize mám jakýsi citový vztah, už to ale dávno není bezmezný obdiv k autorovi. Naopak při každém dalším čtení v ní nacházím víc a víc nejasností a některé motivy násilí jsou podle mě naprosto zbytečné.

Podle knihy byl natočen i stejnojmenný film Jiřího Stracha, musím ale říct, že mi příběh docela zkazil a ani jsem se nevydržela dívat až do konce. Takže kniha ano, autor má svůj jazykový styl a přes všechny nejasnosti se čte příběh moc dobře a Santini za to vážně stojí, ale film za mě teda nee…

HODNOCENÍ: 70 %

SLEPÁ MAPA

Autorka:A. Mornštajnová
Nakladatelství: Host
Rok vydání v ČR: 2013

Počet stran: 396

„…ale jinak tam žijí lidé úplně stejně jako jinde a ani jim se nevyhýbají rány, které tak rádi připisují osudu, i když za většinu špatného nemůže osud, nýbrž zlo v nás.“

Skoro to začíná vypadat, že jsem si snad pro letošní rok dala předsevzetí přečíst co nejvíce českých knih a vůbec si teď nemůžu vzpomenout, proč jsem se české tvorbě tak bránila. Ano četla jsem Hanu od stejné autorky, ale teprve knížku Slepá mapa vyhlašuji pro sebe jako nejlepší českou knížkou letošního roku. A trochu mě mrzí, že jsem se k ní dostala až teď, pět let po tom, co vyšla.

Kniha je rozdělena na dvě části a má dvacet čtyři kapitol. Setkáváme se v ní se třemi generacemi žen, jejich rodinami a příběhy prolínajícími se téměř celým 20. stoletím. 

Příběh je vyprávěn nejmladší z žen, Anežkou. Ta nás nejprve seznamuje s životním příběhem své babičky Anny, která odchází od rodiny a společně se svým budoucím manželem Antonínem se stěhuje do městečka v severočeském pohraničí. Na několik dalších let se tu usadí a přivedou na svět tři děti, nejstarší z nich je i vypravěččina matka Alžběta. Té je v knize věnován snad největší prostor a velmi detailně je vykreslena její povaha. Od malička myslí nejvíc sama na sebe, je tvrdohlavá, jde si za svým bez špetky empatie a navíc nemá žádný smysl pro humor. I ona se nakonec, dokonce dvakrát, vdá a přivede na svět právě Anežku. Ta je ze všech tří žen nejpesimističtější a celý příběh svým životem uzavírá.

Přestože je celá kniha vyprávěna z pohledu žen, mužské postavy v ní rozhodně nechybí. Anna, Alžběta i Anežka ve svém životě měly několik mužů, každá z nich nakonec i svého životního partnera.

Na to, kolik je v knize postav, jejichž osudy se různě prolínají, je kniha velmi čtivá, autorka používá velmi bohatý jazyk, i když samotný styl je jasný a srozumitelný. V podstatě jsem měla pocit, jakoby mi příběh místo čtení spíše kdosi vyprávěl. Někomu se kniha zpočátku může zdát až příliš jednoduchá, já myslím, že je to schválně právě proto, aby se s příběhem jedné rodiny mohl každý z nás alespoň občas a částečně ztotožnit.

Moc oceňuji, že každá ze tří hlavních hrdinek má jak své kladné, tak záporné vlastnosti a je pro mě tedy daleko jednodušší si jejich život představit. Na závěr citát z knihy, který pronáší Anežka a se kterým se plně ztotožňuji a do svého deníku jsem si už dávno napsala v podstatě totéž 😊

„I když jsem si to nijak nezasloužila, osud mi daroval hodně dobrého. Za všechno zlé, co mě potkalo, si můžu sama.“

HODNOCENÍ: 90 %

POKREVNÍ SESTRA

Originální název: Blood Sister (2017)

Autorka:  Jane Corry

Překlad: Jana Mandelíková

Nakladatelství: Mladá Fronta

Rok vydání: 2018

Počet stran: 296

Jednoho slunečného červencového rána vyrazí tři dívky do školy. Za hodinu je jedna z nich mrtvá. O patnáct let později vedou Alison a Kitty odlišné životy. Kitty žije v ústavu. Nemůže mluvit a nehodu, kvůli které se tam dostala, ani svůj předchozí život si vůbec nevybavuje.

Alison, lektorka výtvarných kurzů, se zdá být na první pohled v pořádku. Jenže první pohled klame. Když se jí naskytne možnost pracovat ve vězení, rozhodne se ji využít – konečně má šanci vše napravit. Kitty i Alison však někdo sleduje. Někdo, kdo se chce pomstít za to, co se v onen den stalo. A pomsta si žádá další život.

„Vztah mezi sestrami může být velmi složitý. Může být plný žárlivosti i lásky zároveň.“

Že je Vám jméno Jane Corry povědomé? Ano, je to možné, pokud jste slyšeli o knize Manželova žena. Tento psychologický román se u nás objevil v loňském roce a Jane je rovněž jeho autorkou. Přiznám se, že tuto knihu dosud nečetla, ale ihned jak jsem si přečetla anotaci Pokrevní sestry, měla jsem obrovská očekávání.

Pokrevní sestra je příběh zahrnující nejen sesterskou rivalitu, ale i lži, vinu či zdravotní postižení. Právě tyhle faktory u mě vyvolaly spoustu emocí. Příběh je vyprávěn ze dvou pohledů hlavních postav – sester Alison a Kitty a odehrává se v časovém rozpětí od roku 2001 do 2016. Jak již anotace napovídá, jednou ráno, kdy se tři dívky chystají do školy, se jako mávnutím proutku jejich životy katastrofálně navždy změní, a nejen jejich… Krátce poté dojde k úmrtí jedné z nich, druhá končí s poškozením mozku a třetí s celoživotním pocitem viny.

Rychle se ocitáme o 15 let později s Kitty v pečovatelském domově. Kitty je duševně postižená a dívá se na svět, a tedy i na všechno, co se jí stalo v minulosti, zcela jinak. Netuší, proč je tam, kde je a jelikož nemůže ani sama chodit nebo se slovně vyjádřit, nemá možnost se ani zeptat. Alison měla v plánu studovat historii, nicméně nepřízní osudu objevila v sobě to, co milovala právě její sestra – umění. A když se jí naskytne možnost vyučovat umění ve věznici, přijímá to jako výzvu napravit události z minulosti. Jenže ve vězení je ještě někdo, kdo ví, co se stalo před 15 lety a rozhodně to nehodlá nechat jen tak.

BOTY DO ŠKOLY NALEŠTĚNÉ.

POSKAKUJÍCÍ AKTOVKY.

POLETUJÍCÍ SVĚTLÉ COPY.

DVA PÁRY NOHOU. JEDNY O TROCHU VĚTŠÍ.

„DĚLEJ. PŘIJDEME POZDĚ.“

TAM. V BEZPEČÍ. PROZATÍM.

Každá postava v knize má své vlastní tajemství. Ať už to vztah mezi Alison s Kitty, které spojuje tragická událost, matka dívek, která tají Alisonina pravého otce, strach Kitty z vlastního otce, Alisonin přítel Clive anebo vězni, se kterými se Alison setkala. A právě všechny tyto postavy vytváří spletitý příběh. Nicméně označení psychologického thrilleru zde na místě není. Nepředstavujte si příliš adrenalinu a napětí, spíše velmi dobře psychologicky vylíčené charaktery postav, a také minulost zahalenou tajemstvím. Ačkoliv ani jedna z postav nevzbuzovala mé velké sympatie, to jakým způsobem Jane Corry dokázala popsat postavu Kitty, bylo ohromující. Čtenář si jen těžko dovede představit být uvězněn ve vlastním těle, vnímat vše kolem sebe, ale nemoci se nijak vyjádřit. I přesto, ale působí velmi otevřeně a občas bylo i zábavné pozorovat co si myslí a jak je schopna vnímat to, co si ostatní nevykládají správně. Autorka postižení popisuje velmi citlivě a soucitně a donutí člověka se zamyslet nad tím, jak těžká komunikace a život může být obecně, zejména pro Kitty a také pro členy rodiny, kteří se potřebují vyrovnat se smutným osudem někoho, kdo je jim blízký.

Knihu tedy vřele doporučuji těm, kteří mají rádi psychologické příběhy, u kterých musejí trochu přemýšlet, ale nečekají nějaké strhující odhalení v závěru.

HODNOCENÍ: 90 %

COP

Originální název: La tresse (2017)

Autorka:  Lætitia Colombani

Překlad: Alexandra Pflimpflová

Nakladatelství: ODEON

Rok vydání: 2018

Počet stran: 200

Tři ženy žijící ve třech různých světadílech, tři osudy: Indka, která patří k nejnižší společenské vrstvě – Italka, jež zdědí rodinnou firmu – Kanaďanka, která má skvělou kariéru v právnické firmě. Všechny tři spojuje touha po důstojném životě. Nikdy se spolu nesetkají, nevědí o sobě; a přesto se mezi nimi vytvoří intimní pouto – symbolické pouto vzpoury proti nepřízni osudu.

„Kdo plave mezi žraloky, neměl by krvácet.“

Kniha vypráví emotivní příběhy tří žen, žijících na třech různých kontinentech úplně odlišné životy. Ale přece je něco spojuje. Odhodlání, nekonečná odvaha a síla bojovat za lepší život a své sny.

V Indii je to Smita. Žena z velmi chudých poměrů, pocházející z opovrhované vrstvy obyvatel, z tzv. nedotknutelných. Smitiným údělem je každý den sbírat výkaly na pozemcích bohatých obyvatel vesnice. Nechce, aby její dcera Lalita měla stejný život jako ona a jejich předci a tak se snaží docílit toho, aby její dcera unikla z nuzného života, nešla ve stopách své rodiny, ale začala chodit do školy, který by ji poskytla možnost lepší budoucnosti. A proto je odhodlaná změnit dosavadní život za každou cenu.

Giulia ze Sicílie pracuje ve firmě svého otce, která se zabývá zpracováním pravých sicilských vlasů.  Když otec leží na smrtelné posteli, Giulia zjistí, že rodinný podnik upadá. V sázce je práce spousty lidí, kteří nebudou mít kam jít. Náhle před ní stojí těžké rozhodnutí, které může podnik znovu povznést nebo tradici navždy zničit.

Třetí ženou zasazenou do příběhu je Sarah žijící v Kanadě. Sarah je úspěšná právnička, pracující v montrealské právní firmě. Je to matka dětí, která své kariéře věnovala prakticky celý život. Když Sarah vážně onemocní, uvědomí se, že kolem sebe má spoustu pokrytců, kteří jí její úspěch nikdy nepřáli a srazí jí to na kolena. Náhle už to není ta sebejistá žena a stojí před ní těžký boj. 

Kniha má asi 200 stran, což není zrovna mnoho na to, aby zde byly popsány 3 příběhy. Ale i tak se L. Laetitia Colombani dokáže dotknout spoust témat jako je chudoba, vzdělání, nemoc, ale i utajená láska a rodinné tajemství. Poměrně mě překvapilo, že kniha působí nedokončeně. V závěru všem třem ženám svitla naděje na změnu, nicméně autorka záměrně nesdělila, jestli se těmto ženám povede to, co si předsevzaly. Po dočtení mne hned napadla myšlenka, že bych ráda věděla, jak to bude pokračovat dál. Po delším přemýšlení jsem však dospěla k tomu, že autorčiným záměrem nebylo vyprávět příběhy od začátku do konce, ale právě vyzdvihnout bojovnost a odvahu těchto žen.

Osobně nejvíce mi k srdci přirostla Smita, jejíž příběh se nejvíce liší od našich životů. Vážných nemocí je kolem nás spousta, podniky krachují, lidé přicházejí o práci. Těžko si ale někdo z nás dovede představit, že by neměl šanci chodit do školy, že by se na něj sousedé dívali s opovržením jako na tu největší spodinu. A právě proto mi tato žena nejvíce utkvěla v paměti a ráda bych se o jejím osudu dozvěděla více.

Na závěr bych chtěla vyzdvihnout to, jakým způsobem se autorce povedlo splést pomyslný cop ze všech tří příběhů žen, které se nikdy nepotkaly, ale přesto se jejich osudy nevědomky propletly.

HODNOCENÍ: 88 %

MUFFIN A ČAJ

Autor: Theo Addair

Nakladatelství: YOLI

Rok vydání v ČR: 2018

Počet stran: 272

Daniel a Kit jsou dva šestnáctiletí spolužáci, kteří snad ani nemůžou být rozdílnější. Jeden je nejlepším studentem na internátě, k okolí se chová odměřeně a úzkostlivě si střeží své soukromí. Druhý má umělecké nadání, pořádek považuje tak trochu za zbytečnost a často dřív mluví, než myslí. Zdálo by se, že přátelství mezi nimi je nepravděpodobné a cokoli hlubšího rovnou nemožné. Jenže muffin a čaj přece dokáží zázraky, to je známé přísloví. A pokud není, tak by mělo být…

„Co bys změnil ve světě, kdybys mohl?“

Muffin a čaj je první knihou českého autora s neobvyklým jménem Theo Addair. Je vydána u nakladatelství YOLI a označována jako česká young adult kniha s LGBT tématikou.

Snad nikdy nevybírám knížky, které si koupím a budu číst na základě recenzí a doporučení. V tomto případě to ani jinak nešlo, protože jsem na ni narazila naprosto náhodně v den, kdy jako e-book vyšla. Neviděla jsem ani přebal, stačilo, že mě zaujal název. Muffin a čaj – dvě rozdílné věci, které se dají využít i samostatně, ale dohromady fungují daleko lépe. Stejné je to i s oběma hrdiny Danielem a Christianem. Oba jsou samozřejmě schopni žít svůj vlastní život, ale když se jejich životy protnou, je to mnohem lepší.

U čtení této knížky se několikrát ozvalo moje „učitelské já“. Okamžitě při prvním setkání, když jsem zjistila, že se příběh odehrává ve škole – s oběma se seznamujeme těsně před začátkem nového školního roku v jakési české verzi internátní školy. Podruhé, a to ne úplně nadšeně, když se chlapci pouští do psaní soutěžního slohu. To byly velice úsměvné pasáže, texty byly naivně milé, spíše jako zápisky osobního deníku. A po třetí vlastně pokaždé, když jsem ze zamyslela nad tím, jestli takhle přemýšlí i mluví někdo z mých žáků 😊 Danielovi i Kitovi by totiž mělo být 16 let, přestože Daniel je, kvůli své inteligenci, cílevědomosti a zřejmě i díky uzavřenosti, již ve 4. ročníku. Některé pasáže jsou tak uvědomělé, že prostě není možné, aby takto uvažoval puberťák. Přesto mám Danielovy kapitoly radši, jsou plné zajímavých myšlenek, které čtenáře opravdu donutí se aspoň krátce zamyslet nad svým životem.

Na střídání kapitol a jejich vypravěčů není nic neobvyklého, co oceňuji je ale úhel pohledu obou chlapců na stejnou věc či situaci.

Co mě trošku mrzí je skutečnost, že to, proč je Daniel takový jaký je a důvody jeho chování se dozvídáme pouze v náznacích, kdežto epilog prozrazuje téměř vše, co se stane dál.

Celkově se mi knížka moc líbila, chvíli jsem nad ní přemýšlela a ve chvílích smutku se k ní určitě vrátím. Jako bonus jsem ji letos zařadila svým školním dětem do seznamu doporučené literatury.

Muffin a čaj je poměrně krátká kniha, ve které se stihne odehrát snad to nejdůležitější v životě…

HODNOCENÍ: 80 %

SRPNOVÉ NOVINKY

Srpen byl ve znamení dovolených, letních festivalů i narozeninových oslav a času na čtení bylo tak málo. Nicméně to nám nezabránilo si udělat radost a pořídit si pár nových kousků do knihovniček, převážně těch virtuálních.

Kniha, na kterou jsme se nejvíce těšily a která už na Slovensku vyšla před několika měsíci, Námi to končí, je dalším románem americké spisovatelky Coleen Hoover. 

Vydalo ji nakladatelství Yoli a jak již recenze napovídají, je na co se těšit! Námi to končí vypráví příběh dívky Lily, která to v životě neměla jednoduché. 

A nebude to mít jednoduché, ani když jí do života vstoupí mladý neurochirurg a ani stará láska. Jak se s tím asi vypořádá?

Další knihou, kterou jsme si pořídily, je Jednosměrná jízdenka. Jde o knihu, která se řadí mezi detektivky a mě jednoznačně zaujala svou anotací. 

Vydalo ji nakladatelství Ikar a ačkoliv hodnocení nehovoří zrovna ve prospěch této knihy, rády si ji přečteme.

Den, kdy jsem tě ztratila (v SK Lavína) mě pro změnu zaujala svou obálkou. Příběh řeší tragickou událost a rodinné tajemství. Knihu rovněž vydalo nakladatelství Ikar.

Co se týče autorky, ta byla pro mne velkou neznámou, i když vy možná budete znát její prvotinu Ty já a ti druzí.

Tato kniha vyšla v roce 2016, ale tak dobré recenze jako tahle novinka nezaznamenala.

Devátý hrob je severská detektivkou a zároveň druhou knihou Stefana Anhema. První knihou byla Oběť bez tváře, která se rovněž řadí mezi 
světové bestsellery.

Sen si vybírá snílka, nikdy naopak… Kniha Snílek neznámý je prvním dílem série z pera americké autorky Laini Taylor. Nejsme úplně fanoušci fantasy, ale neobvyklý příběh v kombinaci s krásnou obálkou, tomu se jen těžko odolává.

Knihou opředenou tajemstvím, nemocí, ale i láskou je Léto divokých květin od nakladatelství Moba. Autorkou je německá spisovatelka Kathryn Taylor, od níž můžete znát např. sérii Barvy lásky nebo Panství Daringham Hall.

Tak to by bylo z našich úlovků za srpen vše. Uvidíme, co nám nabídne měsíc září.  A co vy? Zaujala Vás nějaká kniha od nás? Nebo jakými skvosty se můžete pochlubit vy? J

KAKTUS

Originální název: The Cactus 

Autorka: Sarah Haywood

Překlad: Helena Šváchová

Nakladatelství: MOTTO

Rok vydání: 2018

Počet stran: 360

Susan Greenová je nezávislá, samostatná a svůj život má naprosto pod kontrolou. Rozhodně nehodlá plýtvat časem na vztahy plné citových zmatků. Rodina i kolegové v práci ji sice považují za nepřístupnou a divnou, ale Susan tento uspořádaný způsob života dokonale vyhovuje. Jenže pak se vlivem nečekaných událostí začne její pečlivě vybudovaný řád hroutit a Susan si postupně uvědomuje, že nemůže ovládnout všechny aspekty svého osudu… a že to nemusí být špatně.

"Nikdy není pozdě rozkvést."

Kaktus je prvotinou britské autorky a právničky Sarah Haywoodové a vydanou nakladatelstvím Motto. Kniha je členěna do klasických kapitol, v některých místech jsou kapitoly nadepsány i názvem měsíce, ve kterém se odehrávají. Celý příběh je vyprávěný z pohledu hlavní postavy Susan.

Susan Greenová je 45 letá žena, která si žije vlastním životem. Do ničeho si nenechá příliš mluvit a jedním slovem se dá charakterizovat velmi jednoduše – Svá.

Má ráda svůj klid a tak nemá zapotřebí chodit do společnosti nebo vsázet na velká kamarádství. Je smířena s tím, že své mateřství už prošvihla a občasné schůzky a útěk ze stereotypního života jí zajišťuje Richard, takový „kamarád s výhodami.“

Susanin disciplinovaný život se otřese v základech, když zemře její ovdovělá matka a své dědictví, jejímž předmětem je rodinný dům nechá doživotně obývat svým synem Edwardem. Druhou možností je, že Edward dům prodá a zisk z prodeje si rovnoměrně se svou sestrou Susan rozdělí, což ale Edward rozhodně nezamýšlí.

Zdá se, že nic nemůže být horší, ovšem jen do doby, než Susan zjistí, že je s Richardem těhotná. O to víc teď musí bojovat o to, aby se dům prodal a ona mohla sebe i své dítě zabezpečit, jelikož s Richardem jako otcem pro své dítě nepočítá.

Není žádným tajemstvím, že sourozenci spolu nikdy nevycházeli. Zatímco Susan byla dítě, na které mohou být rodiče pyšní, mladší Edward byl celý život samý problém. O to více Susan nedokáže pochopit, proč by měl dům užívat zrovna její bratr. Co matku mohlo dohnat k sepsání závěti s tímto závěrem? Susan nemá v úmyslu nechat to jen tak a musí přijít na kloub tomu, co zatím stojí.

Pátrání na vlastí pěst ovšem odhalí i to, co mělo zůstat navždy tajemstvím. A navždy to ovlivní Susanin život ve všech směrech.

Tato kniha s nádhernou obálkou mě upoutala na první pohled. Horší bylo se do ní začíst, což mi nějakou dobu trvalo. Když už jsem se začetla, příběh mi přišel celkem dost utahaný. Na začátku byl úvod, potom většina knihy stěžování Sarah na matčinu závěť a závěr opředený rozuzlením, které se dalo tak nějak vytušit. Navíc Sarah není zrovna „Miss sympatie“, kterou si každý čtenář zamiluje. Přesto se mi kniha četla dobře, vracet se k ní ale bohužel nehodlám.

HODNOCENÍ: 65 %